•  KLUB VOJENSKÉ HISTORIE  •



  Úvod    •    O nás    •    Výzbroj    •    Vybavení    •    Foto    •    Diskuze    •    Odkazy
 ______________________________________________________________________________________________
 



Divizní generál Karel Husárek

Karel Husárek se narodil 31.1.1893 v Čehovicích u Prostějova. V období 1904 až 1912 navštěvoval prostějovské gymnázium a po něm studoval stavební inženýrství na Vysoké škole technické v Brně. Po čtyřech semestrech vypukla světová válka a musel zanechat studií. 3. srpna 1914 narukoval jako jednoroční dobrovolník do rakousko – uherské armády. Absolvoval školu pro důstojníky ženijního vojska v záloze a byl zařazen do 1. sapérského praporu v pevnostním městě Krakov. V létě roku 1915 byl odvelen na ruskou frontu, kde působil ve funkci velitele čety. I přes válečné období složil v dubnu 1916 úspěšně s vyznamenáním I. státní zkoušku na brněnské Vysoké škole technické. Nedlouho poté v červnu 1916 padl do zajetí během ofenzivy u Sopanova a skončil v zajateckém táboře. 26. srpna 1917 v Borispoli vstoupil do československých legií v Rusku. Zpočátku krátce působil u 5. střeleckého pluku odkud v září 1917 přešel v hodnosti poručíka k 2. samostatné inženýrské rotě. Byl účastníkem řady bojů na Sibiři a v srpnu 1918 byl povýšen do hodnosti majora a přidělen ke štábu tzv. Východní skupiny kromě jiného i jako diplomatický zmocněnec pro oblast od Irkutska po Vladivostok.
V září 1918 se stal zatímním náčelníkem štábu 2. střelecké divize československých legií a v roce 1919 se dal, za souhlasu M.R.Štefánika, do služeb ruské armády na Sibiři, které velel generál Radola Gajda. Zde působil mimo jiné i jako velitel zvláštních úderných oddílů na Urale. Jelikož tímto opustil legie, byl převeden do důstojnické zálohy československého vojska na Rusi. Z Ruska odjel v listopadu 1919 lodí do Šanghaje a odtud do Evropy a v únoru 1920 se vrátil do Československa.
V listopadu tohoto roku byl jmenován velitelem ženijního pluku 4 v Bratislavě a od října 1923 byl přemístěn k ministerstvu národní obrany, již povýšený na podplukovníka. Od 1. prosince působil jako velitel ženijního pluku 5 v Praze. 

V září 1924 odešel studovat na vysokou školu válečnou v Paříži. Zároveň s ní studoval i školu politických věd v Paříži a obě úspěšně dokončil v roce 1926. Vysokou školu válečnou ukončil jako jeden z nejlepších studentů. Díky svému pobytu v zahraničí ovládal dokonale ruštinu a francouzštinu, dobře němčinu a částečně angličtinu. Když se vrátil z Francie, byl v hodnosti podplukovníka generálního štábu ustanoven podnáčelníkem štábu Zemského vojenského velitelství v Bratislavě a od prosince 1927 zde působil jako náčelník štábu. Roku 1930 prošel službou u horského pěšího pluku 3 v Popradu. Aby si zvýšil svoji kvalifikaci a mohl  být povýšen na  generála, nastoupil do kurzu pro vyšší velitele

v Praze v lednu 1931 a když ho výtečně absolvoval, zůstal zde jako profesor. Souběžně s tím velel formálně nejprve ženijnímu vojsku Zemského vojenského velitelství v Bratislavě a poté 10. pěší brigádě v Písku. Roku 1933 byl jmenován velitelem 16. pěší brigády v Místku a v únoru tohoto roku byl povýšen do hodnosti brigádního generála.
Jelikož se Karel Husárek během svého působení v Praze výborně osvědčil, zahájil studium strategie a stal se šéfredaktorem Vojenských rozhledů přičemž zvýšil jejich úroveň. Tak se stalo, že v rámci velkých personálních změn ve velení armády převzal 31.12.1933 na Hlavním štábu funkci I. zástupce náčelníka Hlavního štábu československé branné moci. Součástí reorganizace a modernizace čs. branné moci byla i výstavba stálého opevnění. V říjnu 1934 prováděl s generálem Krejčím průzkum terénu pro budoucí opevnění na Ostravsku a v březnu 1935 se stal ředitelem na zřízeném Ředitelství opevňovacích prací. Vzhledem k výborným výsledkům byl v říjnu 1935 jmenován podnáčelníkem Hlavního štábu a v červenci 1936 povýšen do hodnosti divizního generála.  

Koncem roku 1937 kvůli svému vytížení opustil místo podnáčelníka Hlavního štábu a zůstal pouze ředitelem opevňovacích prací. V listopadu 1937 zpracoval tzv. Husárkův program, což byl podrobný opevňovací plán. V roce 1938 se snažil o urychlení výstavby opevnění hlavně na bývalé rakouské hranici. Po vyhlášení mobilizace v září 1938 se stal nejbližším spolupracovníkem generála Krejčího. Na poradách ujistil politické vedení státu o připravenosti armády bojovat, pokud k tomu dostane rozkaz. Když byla přijata mnichovská dohoda, zúčastnil se s ministrem obrany generálem Syrovým a generálem Krejčím porady politických představitelů s prezidentem Benešem. Zde popsal stav opevnění, jeho slabiny a přednosti a vyslovil se, že při nepřátelství Polska a bez pomoci spojenců samostatné Československo podlehne. Zároveň však ujistil, že armáda bude bojovat pokud k tomu dostane rozkaz a rozhodnutí je věcí politickou. Po posledním, tzv. pátém pásmu okupace našeho pohraničí působil počátkem října 1938 v Berlíně jako vojenský expert v mezinárodní komisi v Berlíně, kde se snažil, za nezájmu spojenců však bohužel marně, zabránit zmrzačení Československa a zajistit aspoň trochu příznivé hranice.V období říjen až prosinec 1938 působil jako ministr veřejných prací v úřednické vládě generála Syrového, koncem října se podílel na organizování odletu E. Beneše do zahraničí. 

Protože byla ztracena většina opevnění a také vzhledem k plánované reorganizaci se rozhodl opustit armádu a od ledna 1939 nastoupil jako zbrojní expert do Škodových závodů v Plzni. Když došlo k okupaci českých zemí, byl vyslán do Dubnice nad Váhom na Slovensku, kde se v létě 1939 stal ředitelem místní zbrojovky. Z pozice této funkce se snažil zajistit dodávky zbraní pro Sovětský svaz a brzdit zbrojní výrobu pro Německo. Jeho pozice se zhoršila po útoku Německa na Sovětský svaz a koncem roku 1941 musel Slovensko opustit a vrátil se do Prahy. Do konce války pracoval ve výzkumu Škodových závodů. V květnu 1945 se organizačně podílel na Pražském povstání.


Nedlouho po osvobození Československa byl zatčen a obviněn za činnost ve zbrojním průmyslu během okupace, v létě 1946 byl z vězení propuštěn a v prosinci 1948 ho mimořádný lidový soud zcela zprostil viny. Také vojenský kárný výbor ho chtěl zbavit viny, ale po zásahu nového ministra Čepičky ho v říjnu 1950 uznal vinným. Karel Husárek byl degradován na vojína a byl mu snížen důchod. V 50-tých letech pracoval jako překladatel ve Státním nakladatelství technické literatury. V 60–tých letech těžce onemocněl, musel být hospitalizován a zemřel 26. července 1972 v Praze. Jeho ostatky byly v roce 1974 převezeny do Paříže.

Až v listopadu 1991 byla Karlu Husárkovi posmrtně vrácena hodnost divizního generála.

Udělená vyznamenání:

Československo:
Československý válečný kříž 1918 se dvěma lipovými ratolestmi
Řád Sokola s meči
Československá revoluční medaile 1914 - 1918
Československá medaile Vítězství 1918

Francie:
Důstojník Čestné legie
Válečný kříž 1914 - 1918 s hvězdou
Rumunsko:
Řád Rumunské hvězdy s meči II. třídy

Jugoslávie:
Řád Jugoslávské koruny II. třídy

Rusko:
Řád sv. Anny s meči II. třídy

<< zpět nahoru