Zvláštní poděkování p.Radanu Láškovi, s jehož laskavým svolením jsem mohl uveřejnit historické fotografie
z jeho knihy Jednotka určení SOS - díl první (www.codyprint.cz)
 

Tento článek zdaleka nemůže dopodrobna popsat situaci, jaká panovala v našem pohraničí na podzim roku 1938, nemůže vystihnout vše, co vykonali příslušníci čsl. ozbrojených sborů pro obranu republiky a jejích obyvatel. Ale třeba právě následujících několik řádků ve vás vzbudí zájem dozvědět se víc o tomto období. Mohu vřele doporučit knihy Radana Láška Jednotka určení SOS I. – III. díl, kde jsou uvedeny příběhy pamětníků těchto bojů a ze kterých je patrno, že tito příslušníci čsl. branné moci vykonali pro svoji vlast víc, než si v dnešní době vůbec uvědomujeme.
 

NEZAPOMÍNEJME!!!

Píše se rok 1938, v Evropě se schyluje k dalšímu válečnému konfliktu a v pohraničí Československé republiky je již vedena nevyhlášená válka ze strany Německa, Polska a Maďarska. Na straně jedné zde proti sobě stojí tisíce příslušníků československých ozbrojených sborů, na straně druhé jsou to příslušníci polovojenských teroristických organizací, vycvičených na územích cizích nepřátelských států.
Z důvodu posílení ostrahy československých hranic již v době míru bylo rozhodnuto o vytvoření nového ozbrojeného sboru Stráž obrany státu, který byl převážně tvořen příslušníky finanční stráže, četnictva a státní policie. Do tohoto sboru byli však zařazeni i státně spolehliví vojenští záložníci žijící v blízkosti hranic a od léta 1938 byly prapory SOS posilovány vojáky prezenční vojenské služby. Příslušníci Stráže obrany státu nesli od září 1938 do března 1939 největší tíhu bojů v československém pohraničí a jedním z úkolů SOS bylo zamezit nenadálému vpádu nepřátelských vojsk na území Československa a díky jejich obraně umožnit mobilizaci a nástup Československé armády. Situace příslušníků Stráže obrany státu by po vpádu nepřátelských vojsk vůbec nebyla snadná, protože by došlo k palebné uzávěře mezi objekty těžkého a lehkého opevnění a jednotky Stráže obrany státu by se ocitli v prostoru mezi nepřítelem a pásmem opevnění.
 

Přísaha příslušníka Stráže obrany státu

"Přisahám při všem, co jest mi svaté, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budu poslušen presidenta a vlády republiky Československé a všech svých velitelů a představených; přisahám, že budu bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svůj útvar neopustím, ale i život svůj ochotně dám na ochranu vlasti a za její svobodu; přisahám, že budu své druhy milovati, k nim věrně státi, v nebezpečí je neopustím, ale až do konce s nimi budu bojovati, jak mi káže mužná čest a vědomí povinností občanských. T a k  p ř í s a h á m ."
 

Koncem srpna a začátkem září roku 1938 se začala situace v pohraničí vyostřovat. Vůdci SdP zmizeli za hranicemi, postupně do Německa přes hranice utekly celé rodiny, z Bartošovic to bylo přes 350 obyvatel. Hitlerův projev v Norimberku v noci z 12. na 13. září 1938 sledovali s nadšením sudetští Němci, naopak s obavami byl vnímán na české straně. Po projevu propuklo povstání v některých pohraničních oblastech Československa a v noci 23. září byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Zde cituji záznam z německé kroniky Bartošovic: „Vzrušení obyvatelstva vzrůstalo naprosto silněji, když v noci z 23. na 24. září byla oznámena českým rozhlasem mobilizace české armády. Ihned za svítání utíkali všichni branci a služebně povinní muži do 50 let přes hranice. Ženy a děti přešly v průběhu dopoledne. Domy byly uzavřeny a dobytek svěřen sousedům. Okolo večere byla velká část bartošovického obyvatelstva v bezpečí za hranicemi. Protože jak se zdálo bylo s jistotou přijato, že již dnešní noc musí vypuknout válka. Mobilizace se týkala ročníků až po rok 1897 narozených. Všichni branci měli se hlásit na místě určení. Všechny odvedené koně a motorová vozidla musely dalšího dne být dodána na uvedených místech určení. Mnoho koní bylo ale již v dopoledních hodinách převedeno přes hranice. Dokonce i hovězí dobytek byl z větší blízkosti na hranicích ležících selských domech přes Orlici hnán. Jaké usnadnění a zachránění každý pociťoval, když překročil české hranice a dostal se do bezpečí, mohl pouze posoudit, který sám v těchto dnech utekl do staré říše. Přijetí ve staré říši převzala organizace N.S.V. Ve sběrnách byly muži a ženy s dětmi ihned a mimořádnými vlaky rozděleni a do jednotlivých táborů posláni. Muži se hlásili k sudetoněmeckému Freikorpsu nebo k práci. Ženy s dětmi šly do zotavoven.“

Také obyvatelé české národnosti své domovy opustili a odstěhovali se do vnitrozemí, někteří alespoň na noc odcházeli k příbuzným do nedalekých Zaječin, protože díky nočním vpádům ordnerů na československé území zde příliš bezpečno nebylo.
 

22. září byl přepaden a vypálen celní úřad v Bartošovicích. Asi 120 útočníků přešlo řeku pod Vrchní Orlicí a ze tří stran zaútočili na budovu celnice, kterou bránilo pouze pět mužů – dva finančníci a tři vojáci. Útočníci vhodili do okna ruční granát ve chvíli, kdy přítomní právě poslouchali rozhlas. Budova byla za pomoci pušek, pistolí a granátů dobita a vypleněna. Pomocí nanesených otepí slámy potom útočníci budovu zapálili. Posilnění úspěchem pokračovali ordneři v útoku, jejich cílem mělo být obsazení četnické stanice a pošty. Rozhodná obrana hlídek SOS, které se mezitím stáhly a také pomoc vojáků z těžkého opevnění donutil útočící ordnery stáhnout se zpět za hranice na území Říše. Četníci později od svého informátora zjistili, že na straně útočníků byl jeden mrtvý, tři těžce ranění, z nichž později jeden zemřel a několik lehce raněných. Henleinovci považovali tento výsledek za nezdar a chtěli se příslušníkům SOS z Bartošovic pomstít. Zorganizovali tedy přepadení jedné z hlídek, když o jejich pochůzkových trasách věděli na základě místních znalostí.
 

Dne 25. září 1938 hlídka ve složení dozorce Josef Navrátil a vojín Bárta procházela Vrchní Orlicí kolem místní školy. V tu chvíli padlo několik výstřelů. Ordneři byli schovaní za hřbitovní zdí, několik jich bylo ve škole a další střelba se ozvala z území Říše pro odpoutání pozornosti.

Příběh o smrtelném zranění Josefa Navrátila je krátký, mnoho podrobných informací k události není známo. Josef Navrátil není jediným padlým příslušníkem čsl. branné moci, na jeho příběh jsem se zaměřil z toho důvodu, že tato událost se stala v našem kraji. Pomník padlého Josefa Navrátila ve Vrchní Orlici je mementem této události a blízké okolí v sobě stále nese zvláštní atmosféru předválečných dnů.

Všichni, padlí i přeživší, kteří bránili se zbraní v ruce svojí rodnou vlast, Československo, zaslouží nejvyšší uznání! Zvlášť v dnešní době, kdy jsou veřejnosti předkládány především poválečné události spojené s křivdami spáchanými na německém obyvatelstvu, by tyto příběhy československých hrdinů měly být více připomínány a hlavně - NESMÍ BÝT ZAPOMENUTY!!!
 

Fotografie z odhalení památníku Josefu Navrátilovi 6. července 1946, na druhé fotografii v civilu zemský insp. fin. stráže JUDr. František Novák

<< zpět nahoru