Úvod    •    O nás    •    Výzbroj    •    Vybavení    •    Foto    •    Diskuze    •    Odkazy
 ______________________________________________________________________________________________
 

"Byli bychom zcela nepochybně zůstali viset
na jejich (československém) opevnění,
protože jsme prakticky neměli žádné prostředky prolomit je."
řekl generál Wehrmachtu Erich von Manstein před norimberským tribunálem v roce 1946

     O opevnění bylo popsáno mnoho papíru, vydáno o něm bylo nespočetně knih a lze o něm nalézt spoustu odkazů na internetu. Proto následující řádky neberte jako vyčerpávající a odborný článek o pohraničním opevnění z let 1935 - 1938, ale jako malý a velice stručný náhled do historie výstavby opevnění. Odborník následující řádky číst nemusí, nic nového se nedoví, ale ten, kdo o opevnění ví jen málo, si třeba přečte něco, co mu do teď zůstávalo neznámé. Veškeré informace níže uvedené jsem čerpal především z knih Československá zeď autorů Martina Ráboně a Tomáše Svobody a Zrazené pevnosti od Oty Holuba. Tímto obě knihy všem vřele doporučuji a omlouvám se autorům za místy doslovné citace z jejich knih. Tomáš

Další řádky jsou připomínkou odhodlání a statečnosti hraničářů, kteří v chladných pevnostech a pevnůstkách byli připraveni bránit vlastní zemi, vesnice a města dole pod hřebeny hor, své rodiče, ženy a děti!  

     Od 30. let minulého století pracovali armádní a političtí představitelé Československé republiky na koncepci obrany státu, která by spolehlivě ochránila zemi před nebezpečím vpádu nepřátelských vojsk. V roce 1933 se v Německu dostal k moci Hitler a vůbec se netajil svými plány na podmanění si Evropy. Jako ostatní státy, i mladá Československá republika brala hrozbu nacistického Německa jako nepřítele číslo jedna vážně a proto byla nastolena otázka, jakou zvolit proti rozpínavému Německu obranu. Československo mělo uzavřenu smlouvu s Francií, která však, vědoma si těžkostí s případnou pomocí nám, uzavřela ještě smlouvu se Sovětským svazem. Sovětský svaz v té době také sledoval své politické cíle a smlouva s ním byla vázána na pomoc právě Francie. Československá armáda byla schopna v této době mobilizovat přibližně tolik vojáků, kolik měla německá pravidelná armáda. Přesto bylo v případném konfliktu nutné uhájit co největší část našeho území a zachovat silnou armádu po dobu, než spojenci, především Francie, zahájí proti Německu ofenzívu.
     V roce 1935 byla zahájena rozsáhlá a zcela zásadní modernizace armády a bylo rozhodnuto o vybudování stálého opevnění v našem pohraničí, a to z několika důvodů:

1) Hranice v té době opevňovali spojenci i nepřátelé, dokonce i Německo a Sovětský svaz.
2) ČSR měla mimořádně nepříznivou strategickou polohu. Z celkové délky hranic 4 120 km mohla jen 210 km hranice s malodohodovým spojencem Rumunskem zůstat nechráněná.
3) Nevýhodný tvar republiky. Šířka ze severu na jih jen 150 – 270 km, západ – východ 938 km.
4) Pohraniční horská pásma již nebyla pro nepřítele nepřekonatelná.
5) Armáda ČSR nebyla schopna vést ofenzivní činnost proti německé armádě vzhledem k poměru sil.
6) Dopravní tepny byly situovány blízko státních hranic, stejně tak většina vojenského průmyslu a zdrojů surovin.
7) Část surovin a součástek na výrobu tanků, letadel a moderní techniky se dovážela ze zahraničí, někdy i z Německa.
8) Nedostatek pohonných hmot pro velkou mechanizovanou armádu.
9) Opevnění mohlo být vystavěno na nejpříhodnějších místech pro naši obranu.
10) Minimum vlastních sil mohlo díky opevnění zastavit mnohem početnějšího protivníka a umožnit klidný průběh mobilizace.
11) Svojí odolností předstihlo vývoj útočných zbraní o řadu let.
12) Snižovalo by velkou početní převahu Němců v tancích a letadlech.
 

     Pohraniční opevnění mělo německou invazi zbrzdit, umožnit mobilizaci spojencům, nepřítele vyčerpat a případně umožnit ústup. Československá armáda však v žádném případě nemohla vést proti Německu ofenzivní válku.

     Přípravné práce k výstavbě opevnění byly započaty v roce 1934, vlastní výstavba československého opevnění začala v roce 1935 a probíhala na základě tzv. opevňovacích programů. Za dobu výstavby, tedy v letech 1935-38, byly postupně přijaty tři takovéto programy:

1) program schválený 12. prosince 1935
První program přepokládal výstavbu pouze linií těžkého opevnění a sice v pěti etapách.

2) program schválený 5. června 1936
I druhý program předpokládal pouze výstavbu linií těžkého opevnění, tentokrát rozdělenou do čtyř etap.

3) program schválený 7. listopadu 1937
Tento, v pořadí již třetí, opevňovací program je označován jako "Husárkův konečný program". Podstatnou změnou byla změna celkové koncepce čs. opevnění - základní obrannou linii měly namísto těžkého opevnění tvořit dva sledy lehkých objektů vzor 37. Těžké opevnění mělo být budováno jako předsunuté a to pouze na nejohroženějších úsecích (především mezi řekami Odra a Labe). Kromě opevnění pohraničních oblastí se počítalo i s realizací vnitrozemských příček.

     Husárkův program byl časově rozdělen do čtyř etap, přičemž se předpokládalo, že všechny práce budou ukončeny nejpozději v roce 1951. V průběhu cca 15 let mělo být postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých objektů s předpokládanými náklady na výstavbu a vybavení ve výši 11 miliard tehdejších korun.

I. etapa měla skončit v letech 1941-42; za tuto dobu měly být postaveny všechny lehké a také většina těžkých objektů

II. etapa (1941-45): zesílení vybudovaných postavení na jižním Slovensku, okolo Prahy a v západních Čechách uzávěry těžkého opevnění

III. etapa měla začít po roce 1946 a měla pokrýt výstavbu uzávěrů na jižní Moravě a druhého postavení severního válčiště

IV. etapa řešila opevnění na polských hranicích

     V daných stavebních úsecích byl dozor nad výstavbou opevnění svěřen Ženijním skupinovým velitelstvím. Jednotlivé stavební úseky se dále dělily na podúseky, které byly zadávány k výstavbě civilním stavebním firmám po výběrovém řízení. Z počátku měli velký vliv na výstavbu našeho opevnění francouzští vojenští poradci a koncepce opevnění vycházela francouzského vzoru. Postupně však byly odstraněny nedostatky a finanční náročnost vyplývající z francouzského vzoru a československé opevnění se stalo vrcholem fortifikačního umění tehdejší Evropy a v případě svého dokončení by se stalo tehdejšími zbraněmi pro Německo nepřekročitelné. Výstavba probíhala horečným  tempem, vždyť za tři roky výstavby se podařilo vybudovat přes 10 000 lehkých objektů, 226 těžkých objektů a rozestavěno bylo 9 tvrzí. Byly vybudovány kilometry protitankových a protipěchotních překážek, které se staly součástí opevnění. Současně byly vyvíjeny speciální pevnostní zbraně, které v tehdejším světě neměly obdoby.

     Opevnění mělo své výhody i nevýhody, hlavním nepřítelem se však nakonec stal čas. V době, kdy byla v noci z 29. na 30. září 1938 přijata Mnichovská dohoda, nebylo opevnění dostavěno a v mnoha případech ani vyzbrojeno. Němci věděli o našem opevnění hodně, ale ne vše. O jeho kvalitách se přesvědčili po záboru našeho pohraničí, kdy provedli cvičnou výsadkovou operaci za linii lehkého opevnění a snažili se ji prorazit. Akce skončila fiaskem. Po zhodnocení se němečtí velitelé vyslovili s domněnkou, že dobývat toto opevnění bojem bez jeho předběžné znalosti by pro první sledy německé armády znamenalo 100 % ztráty.

     Lehké opevnění vz.36 bylo pravděpodobně stavěno podle vzoru některého typu lehkých pevnůstek na Maginotově linii ve Francii. První oblastí, kde byl tento typ lehkých pevnůstek stavěn u nás, byla oblast Orlických hor. Z archivních materiálů vyplývá, že existovaly typy LO vz.36 A,B,C,D,E, a F, které se navzájem lišily tloušťkou stěn, počtem střílen, rozevřením střílen a dalšími rozdíly. LO vz.36 je tvořen jednou střeleckou místností, do které se vstupuje z týlové strany. V protilehlé stěně od vstupu jsou střílny, tvarované přímo do betonu, uzavíratelné 30mm ocelovou deskou, posuvnou v ocelovém rámu. Výbavu objektů tvořily pouze dřevěné stolky pod střílnami. Pevnůstky byly umístěny většinou na návrších kopců a v místech, kde bylo možné objekt snadno zamaskovat, např. u keřů nebo na okraji lesa. Měly za úkol postřelovat důležité body v terénu, jakými jsou silnice, mosty, železnice, křižovatky nebo údolí. Objekty byly vystavěny s odolností proti projektilům ráže 75 mm a minometným střelám do ráže 81 mm. Podle počtu zbraní ve střílnách osádku tvořilo 2 - 6 mužů. Protože však ze strany vojenských odborníků vzešlo mnoho výhrad k bojové hodnotě těchto objektů, výstavba byla zastavena na přelomu let 1936 - 1937. Celkem bylo vystavěno 864 objektů vz.36.
 

Lehké opevnění vz.36

    
     Lehké opevnění vz.37 bylo schváleno k výstavbě 5.ledna 1937 jako nově pojatá koncepce obrany státní hranice. Tyto pevnůstky, nazývané "řopíky"(od zkratky ŘOP - Ředitelství opevňovacích prací), byly stavěny po celé délce hranice a tvořily souvislé opevněné pásmo tvořené několika sledy jednotlivých řopíků. LO vz.37 existovalo opět několik typů, A,B,C,D,E,F,G a H, objekty A - E byly kulometné, objekty F - H pro protitankové kanóny. Jednotlivé typy se dále lišily počtem střílen, odolností a jinými rozdíly. 
 

Lehké opevnění vz.37 typ A

Lehké opevnění vz.37 typ B

Lehké opevnění vz.37 typ E

    
     Nejčastějším typem byl typ A, který se podle úhlu sevření obou střílen rozlišoval dále na typy A - 120, 140, 160, 180, 200 a 220. Hrubá stavba objektu tohoto typu stála asi 55 000,-Kč, kompletně vybavený řopík s vnitřním zařízením, avšak bez střeliva a zbraní, stál 72 000,-Kč. Řopíky byly zvenčí maskovány, před čelní stěnou byl zához z kamenné rovnaniny pokrytý hlínou a stejně jako strop objektu osetý trávou, takže řopík byl před nepřítelem výborně zamaskován. Zához navíc sloužil ke zvýšení odolnosti objektu, kdy granát explodoval v záhozu a samotný objekt zůstal neporušen. Vchod do pevnůstky byl vždy v týlové stěně, chráněný vchodovou střílnou, mřížovými a pancéřovými dveřmi, které měly uzavíratelnou střílnu pro pistoli. Vnitřek řopíku typu A tvoří dvě střelecké místnosti a v každé byl v lafetě instalován jeden kulomet. Ve stropě u obou zbraní je zabetonována periskopová roura, do níž se vkládal periskop k pozorování okolí objektu. V chodbičce spojující obě střelecké místnosti je prostor pro ventilátor na nucenou výměnu vzduchu. V týlové stěně je také granátový skluz, pod jehož vyústění se pokládal větší kámen nebo se betonovala plocha pro aktivaci nárazového granátu. Na vnitřních stěnách se ponechávalo ohoblované bednění, sloužící osádce objektu jako zvuková a tepelná izolace. Řopíky byly vystavěny s odolností lišící se podle typu až do zásahu nejméně 155mm granátu. Jejich osádku tvořilo 7 mužů u dvoustřílnového provedení a 2-4 muži u jednostřílnového. 

     První sled objektů LO vz.37, sled hlavního odporu, měl za úkol zastavit nepřítele, který musel být vystaven nejúčinnější palbě všech zbraní. Tento sled byl tvořen linií objektů s boční palbou, které svojí palebnou přehradou dosahovaly 500-600m před linii kulometných stanovišť. Účinný dostřel kulometů byl 800-1200m.

     Druhý sled objektů také tvořil palebnou přehradu a doplňoval a podporoval objekty prvního sledu. U druhého sledu se již častěji používalo paleb kosých a čelných a tím se zvětšovala i hloubka postřelovaného prostoru. Vzdálenost od prvního sledu 500-700m byla v členitém a nepřehledném terénu menší.

     Další sledy se již budovaly pouze v důležitých nebo určených částech linie a jejich palba navazovala na předcházející sled. 
Celkem se podařilo vystavět přibližně 10 000 objektů lehkého opevnění vz.37.

              
Těžký objekt R-S 74 "Na holém" na současné a dobové fotografii

     
     Objekty těžkého opevnění se souhrnně nazývají sruby a jejich rozdělení je složitější než u lehkých objektů. Každý objekt TO byl konstruován a navržen přesně dle terénu a úkolů, které měl plnit.
Sruby se dělí dle:
-výzbroje a účelu na pěchotní, dělostřelecké, vchodové, minometné...
-stavebního řešení a počtu střeleckých místností na jednostranné a oboustranné
-počtu pater na jedno a dvoupatrové
-stupně odolnosti, kterých bylo šest. 1. a 2. stupeň se označoval arabskými číslicemi (srubům se říká "araby") s čelní stěnou silnou 120 a 175 cm a I. až IV. stupeň je označován římskými číslicemi (označení "říman"), kde čelní stěny byly silné 175, 225, 275 a 350 cm.
-počtu navržených pancéřových zvonů na jedno až čtyř zvonové
a sruby patřící do sestavy tvrze jsou sruby tvrzové.
 

Příklady objektů těžkého opevnění K-S 37 "Na rozhledně", R-S 68 "Smrk" a R-S 83 "Chata"

     Dělostřelecká tvrz je soustava několika pěchotních srubů, jednoho nebo dvou dělostřeleckých srubů, vchodového srubu a srubů pro dělovou výsuvnou otočnou věž a minometnou otočnou věž. Všechny objekty, tvořící palebně a organizačně jeden celek, byly navzájem spojeny podzemními chodbami, kde se nalézaly sklady munice, pohonných hmot, proviantu, ubikace pro osádky jednotlivých srubů, velitelství, strojovna, filtrovna, kuchyň a ošetřovna. Objekty tvrzí byly vždy stavěny v nejvyšší, tedy IV. třídě odolnosti a tedy odolávající všem tehdy použitelným zbraním nepřítele! Tvrze svými palbami jak kulometnými, dělostřeleckými nebo minometnými, doplňovaly ostatní lehké a těžké objekty linie a díky své strategické poloze tvrz bránila svůj prostor a navíc prostor sousední tvrze. Systém tvrzových paleb nebyl strnulý, ale díky otočným dělovým a minometným věžím působil všemi potřebnými směry.
 

Dělostřelecký objekt a střelecké pancéřové zvony tvrze Hanička

     Překážky byly nedílnou součástí pevnostní linie a tvořily souvislé nepřetržité pásmo mezi jednotlivými objekty. Lehké (protipěchotní) a těžké (protitankové) měly za úkol zadržet nepřítele nejen při útoku z hlavního směru, ale i při napadení z týlu. Každý jednotlivý objekt lehkého i těžkého opevnění obklopovaly obvodové překážky. Protipěchotní překážky tvořily betonové bloky se zapuštěnou ocelovou tyčí s 1 - 3 oky (prasečí ocásky), ve kterých byl mezi jednotlivými překážkami zapleten ostnatý drát. Tato překážka se stavěla samostatně nebo jako součást protitankové překážky, kterých bylo několik typů. Např. protitankový příkop, ocelové rozsocháče, ocelové jehly zapuštěné do betonového prahu, železobetonové ježky a různé kombinace, kdy se několik typů překážek používalo najednou. V místech přehrazování průchodů pro pěší se používala přenosná překážka - lehký ocelový rozsocháč (španělský jezdec).
 

Dobové fotografie překážek

     Československé opevnění nemělo možnost prokázat svoje kvality v boji, a tak se již nikdy nedozvíme, jak by pevnosti a jejich osádky obstály v boji s německou armádou. Němci měli k československému opevnění respekt a úctu a po záboru pohraničí na podzim roku 1938 a na jaře 1939 prováděli na našem opevnění různé zkoušky. Střední německý tank rozdrtil protipěchotní zátarasy, ale sotva udělal několik zatáček v drátech, zhasl mu motor a drát mu znemožnil jakýkoliv pohyb. Trhavin muselo být ke zničení protipěchotních překážek použito silné množství, ovšem prostor by byl za boje velmi silně ostřelován. Tank nebyl schopný zdolat protitankový příkop, ocelové jehly zapuštěné do betonového prahu jeho pohyb bezpečně zastavily. Ocelové rozsocháče tank při prudkém nájezdu převrátily a jen přímé zásahy dělostřelecké palby měly u těchto překážek částečný úspěch. Ale těžké rozsocháče při ostřelování jen poskakovaly. Samotné objekty byly při zkouškách testovány všemi zbraněmi a leteckými pumami nejtěžších ráží. Pušky a kulomety oklepaly jen izolační vrstvu omítky, minomety, včetně nejtěžších ráží, neměly účinek téměř žádný, nebo pouze rozházely zához. Dělostřelectvo při přímém zásahu způsobilo jen mělké trychtýře, ovšem docílit přímého zásahu v boji by se podařilo velice těžko. Pro bombardování střemhlav nebo z různých výšek byly sruby po celém půdorysu natřeny vápnem, a to i na obnažených stěnách. Při bombardování z výšky 1000 - 1500 m došlo ke třem zásahům ze 174 pum! a nejtěžší bomby 500 - 1000 kg těžké vyrazily ve stropech důlky 15 - 35 cm hluboké. Pancíř odolával všem zbraním, proto ho Němci převáželi a instalovali do svých objektů Západního valu nebo na pobřeží Atlantského oceánu. 
    O kvalitě opevnění se přesvědčila na konci druhé světové války Rudá armáda při operacích na Ostravsku. Z chodu se bunkry, zbavené zvonů, vnitřního vybavení a hlavních střílen, bráněné německými vojáky, Rudé armádě přejít nepodařilo. Teprve za 57 dnů tvrdých bojů se podařilo dosáhnout postupných cílů, původně stanovených na jeden týden. A to Rudá armáda v roce 1945 převyšovala Wehrmacht roku 1938 jak počty, tak účinností zbraní. Rovněž morálka vojáků Wehrmachtu v roce 1945 nebyla zdaleka taková jako morálka našich vojáků v roce 1938.

     Není jednoduché na otázku, zda jsme se měli bránit, odpovědět. Ať si každý odpoví sám. Naši vojáci byli rozhodnuti, hesla napsaná na zdech bunkrů mluví jasně: VYTRVÁME!; 1918 - 1938; ZA VLAST I ŽIVOTÚ DÁME; NEPROJDOU; ZA NÁROD!; ZA VLAST!....A my věříme, že nebýt zrady, naši vojáci by svoje řopíky, sruby i tvrze bránili se vší rozhodností a UBRÁNILI BY JE!!!

<< zpět nahoru